Ladislav Zibura: Nemám plán a idem pešo

Ladislav Zibura: Nemám plán a idem pešo

Ladislav Zibura sa rozhodol objavovať svet netradičným spôsobom – pešo a bez mapy! Jeho cestovateľské začiatky smerovali do Ríma, k Severnému moru, do Santiaga de Compostela či do Jeruzalema alebo na Kavkaz. Prečítajte si rozhovor “Ladislav Zibura: Nemám plán a idem pešo” s chlapíkom, ktorý sa neberie vážne

Mnoho ľudí sa rozhodne cestovať lietadlom, vlakom, ale ty pešo. Prečo práve pešo? 

Já cestuju různými způsoby, třeba poslední cestu po Evropě jsem podniknul stopem. Nicméně asi 6 000 kilometrů jsem na poutích opravdu pěšky nachodil. Má to svůj půvab v tom, že je chůze pomalá, člověk si pořádně prohlédne všechno, co potká. Zároveň nemusí tolik plánovat, protože radius, ve kterém se pohybuje je celkem malý. Lidé, kteří ho potkají, jsou zvědaví, jak se u nich ve vesnici takhle pěšky ocitnul – a chtějí se s ním bavit. A taky se mi líbí, že jít pěšky je automaticky dobrodružství, protože je všechno trochu náročnější. Na poutě se chodí tisíce let, lidi mají důvod, proč to dělají.

Ladislav Zibura: Nemám plán a idem pešo

Preslávil si sa nielen cestou v roku 2011 do  Santiaga de Compostela či o rok neskôr z Českých Budějovíc do Ríma, ale aj do Jeruzalema. Ktorá cesta bola pre teba najťažšia a prečo?

Chodit pěšky daleko trochu bolí, to je jasné. Člověk se ale naučí se vším vypořádat. Nejtěžší to pro mě nicméně bylo, když jsem procházel pěšky kus Číny – mezi Chengdu a Xi’anem. Nikomu a ničemu jsem nerozuměl, často jsem doslova nechápal, co se kolem mě děje, a bylo celkem těžké se neztrácet. Navíc jsem byl pět týdnů sám v zemi, kde lidi mluvili jenom čínsky. To bylo takové náročnější, na druhou stranu jsem si v tom připadal úžasně svobodný. Je to krásný pocit, putovat pár měsíců daleko. Najednou máš pocit, že je na všechno dost času.

Ladislav Zibura: Nemám plán a idem pešo

Čo hľadáš počas cestovania? Príbehy? Pamiatky či hľadáš sám seba?

Já nehledám nic. Jen jsem zjistil, že mi cestování dělá radost a obohacuje mě. Těší mě se bavit s lidmi, když jsem někde, kde jim rozumím. Těší mě si užít trochu svobody v samotě. Dělá mi radost se ráno probouzet a nevědět, co mě ten den počká. Taky se rád potýkám s těmi drobnými problémy, které člověk nakonec rád vyřeší. Mám rád nedotčenou krajinu i pozoruhodné památky a líbí se mi objevovat země takové, jaké jsou. Když v nějaké zemi člověk ujde tisíc kilometrů, pozná ji lépe a objektivněji, než kdyby se vydal jen na ta nejpozoruhodnější místa.

Ladislav Zibura: Nemám plán a idem pešo

Zaujíma ma tá cesta do Jeruzalema. Koľko kilometrov si prešiel?

Tam jsem se vydal v době, kdy jsem studoval žurnalistiku. Na cestu jsem vždycky měl dva měsíce prázdnin. Tak jsem si cestu původně naplánoval přes Turecko, Sýrii a Izrael – protože se ale v Sýrii začalo válčit, nakonec jsem prošel půlku Turecka, odletěl do Izraele a prošel Izrael. Celkem to tehdy bylo 1 400 kilometrů a moc mě to bavilo. Putovat v zemích, kde se kultura hodně liší od té naší, znamená mít celý den co pozorovat. Jen teda bylo příšerné vedro, obyčejně ke 40 stupňům. Ale i na to se dá zvyknout. Znám lidi, kteří se vydávají na mnohem delší cesty – putují třeba rok, dva v kuse. To ale mě osobně nikdy nelákalo. Dva, tři měsíce pro mě vždycky byly dost na to, abych měl pocit, že to trvá fakt nekonečně dlouho, ale zároveň abych putováním nestrávil mládí.

Stratil sa niekde? Bola situácia, kedy si to chcel vzdať?

Ztrácel jsem se pořád a všude, ale jsem celkem vytrvalý, takže myšlenky na nějaké vzdávání mě nikdy moc netrápily. Ono by to ostatně nebylo úplně jednoduché se vrátit domů z vesnice někde ve středu Turecka. Když jsem byl rozmrzelý, tak jsem si prostě někde dal čaj a zmrzlinu, chvíli si četl knížku a šel dál. Krásné na pěší pouti je ostatně to, že člověk prakticky cokoli řeší tím, že jde dál. 

Prečo „už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii?“

To je jen takové nadnesené zvolání, které odkazuje na množství alkoholu, které se tam konzumuje a taky na to, že to byla poslední cesta, kterou jsem podniknul pěšky. Jinak je Kavkaz prima, podle mě nejbližší a nejbezpečnější exotika. 

Ako si vyberáš ďalšiu cestu?

Vždycky mě ty země musí zajímat. Obyčejně to souvisí s tím, že se o nich v poslední době hodně mluvilo. Třeba po Evropě cestuju každou chvíli, ale knížku jsem o ní napsal v době, kdy se u nás hodně mluvilo o referendu o vystoupení z EU. Letos jsem si zase pořádně procestoval Česko, protože poznávání Česka u nás zase bylo velké téma. Jak jsem studoval novinařinu a učil se od novinářů, mám k tomu takový reportážní přístup. Zároveň preferuju bezpečné země, protože vím, že tam mohu být ve vztahu k lidem celkem bezstarostný. Letos jsem taky měl v plánu se znovu vydat na Svatojakubskou pouť, okolnosti mi to ale neumožnily.

Čo ťa takéto cesty naučili?

Určitě postarat se o sebe, věřit, že nakonec všechno dobře dopadne a důvěřovat lidem. Potkal jsem za ty roky opravdu hodně lidí a nikdy mi nikdo neublížil. Nu, a taky jsem se trochu naučil vyrovnat se samotou a mít ji vlastně rád. 

Ak by sa niekto chcel vydať na rovnaké cesty, na čo by mal myslieť?

Právě ty různé omyly jsou součástí každé cesty, patří k tomu procesu. Já bych se nicméně dneska víc zabýval třeba tím, abych měl lehký batoh Míval jsem patnáct, dvacet kilo a myslím, že to mým kolenům příliš neprospělo.

Ktorá kniha sa písala najľahšie a ktorá najťažšie? Zapisuješ si každý deň zážitky, alebo to nechávaš na moment, čo ťa napadne?

Zápisky si svědomitě vedu, nicméně knížku musím vždycky psát od nuly. Zatímco zápisky totiž člověk píše pro sebe, knížku píše pro čtenáře – a to je velký rozdíl. Nejrychleji jsem měl napsanou první knížku, nejdéle mi trvala ta poslední. Psaní je teď nejen můj koníček, ale taky povolání, tak na něj jednak mám čas a za druhé mi přijde, že to je úcta ke čtenáři, věnovat se knize co nejdéle. Poslední knížku jsem tak psal “na plný úvazek” něco přes půl roku. Ostatně nejde jen o psaní – řeší se taky ilustrace, sazba, obálka, tři kola korektur, papír a spousta dalších věcí. Ale všechno to jsou radostné povinnosti, řekněme.

Mal si niečo v pláne, čo korona prekazila?

Protože si věci neplánuju úplně dlouho dopředu, tak jsem s žádnými přípravami ještě ani nezačal. Nicméně jsem slíbil rodičům, že je letos vezmu do Namibie, měl jsem jet na Island a taky do Rumunska – nic z toho neproběhlo. Nakonec jsem byl akorát na Malé a Velké Fatře.

Kam by si sa chcel vydať, ale vieš, že to sa asi nestane

Když opominu, že by mě bavilo se vydat do vesmíru, tak kam se chci vydat na zemi, tam se jednou vydám. Takže takové místo asi není. Nicméně mě mrzí třeba to, že jsem se nestihl podívat do Sýrie ještě v době, kdy to byla velmi bezpečná a kulturní země. Spousta památek už je nenávratně ztracená, a kdy se zase Sýrie otevře světu, neví nikdo. 

Čo robí cestovateľ, keď teraz príliš necestuje?

Pro mě nikdy cestování nebylo smyslem života. Mám rád ten pocit “být na cestě”, ale pro něj mi úplně stačí cestovat po Česku. A tak dělám všechno, co dělám rád, když jsem doma. Potkávám se s kamarády a zajímavými lidmi, chodím do sauny, píšu novou knížku, hraju scrabble, občas si jdu zaběhat nebo si zajdu na dobré jídlo. Jednoduše mám hezký život ve velkém městě.

Ladislav Zibura – Vydávám se s batohem do světa, abych poznával lidi a zažíval věci. Pak o těch lidech a věcech píšu knížky. Kromě psaní a cestování taky moc rád mluvím. A tak objíždím republiku s přednáškami. Viac info na www.zibura.cz

Máš otázky na rozhovor “Ladislav Zibura: Nemám plán a idem pešo”? Daj do komentu a radi odpovieme.

Ak by si si chcel prečítať ďalší rozhovor, tentoraz s Marekom Slobodníkom, ktorý prešiel s kamošmi Afriku na pionierovi…




Pridať komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Bude použitá len na overenie komentáru.